Z mého dětství.

V roce 1957 jsem začala chodit do školy. Tam se mi líbilo. Učitel mě posadil do první lavice a v té jsem zůstala až do deváté třídy. Byla jsem ze všech nejmenší...

Co se známek týká, nepatřila jsem sice mezi úplně ty nejlepší žáky, ale držela jsem si dvojky a to mi stačilo. Doma to taky stačilo. Jedničky nosil bratr.

Na školu mám, stejně jako každý jiný,  spoustu vzpomínek. Na některé příhody vzpomínám obzvlášť ráda. To například, když učitel „zjistil“, že pěkně zpívám a rozhodl se předvést mé zpívání celému učitelskému sboru. Prý s ním mám jít do sborovny.

No, hrůza ! Už po schodech do sborovny jsem chytala barvu a ve sborovně nejenom, že jsem byla rudá jako rak, ale zpocená jsem byla  až na zádech.. To se mnou dělala tréma. Učitelé pojídali svačinky a všichni na mě pobaveně  zírali, co jim předvedu. Začala jsem svou oblíbenou písničku „Červené jablúčko v rukách mám“ celkem dobře, jenže pak mi někde uprostřed přeskočil hlas, učitelé se smáli a mně se chtělo brečet.

Tenkrát mezi nimi seděl i ředitel školy pan Beránek  /soudruh Beránek/, který hrál na housle, a ten se hned rozhodl, že mám výborný „první“ hlas. Proto prý s Evou Janáčkovou, spolužačkou,  nacvičíme dvojhlasně nějakou písničku a on nás doprovodí na housle. Pak vystoupíme v STM, tj. soutěži tvořivosti mládeže.

Za pár dnů jsme se tedy sešli v ředitelně a začali jsme nacvičovat. Jenže já jsem byla trémou tak svázaná, že jsem se neustále přidávala k Evě a nebyla jsem schopná ten svůj první hlas udržet !

Ten den jsme sice nic nenacvičili, byť pan ředitel /soudruh ředitel/ krásně hrál a Eva pěkně zpívala…. Nakonec se to po nějaké době podařilo. Nacvičili jsme, zúčastnili jsme se a byli jsme nejlepší !

Také ráda vzpomínám, jak jsem jednou seděla „po škole“ a jedna z mých dobrých kamarádek, která mi zůstala až do dnešních dnů, běžela tenkrát škodolibě informovat mou maminku.

To bylo tak. V hodině výtvarné výchovy každý dostal balíček plastelíny a měli jsme udělat hada. Protože jsem se zrovna bavila s tou dobrou kamarádkou a nedávala jsem pozor, slyšela jsem hada a neslyšela jsem „z každé barvy zvlášť“. Spojila jsem tedy všechny válečky dohromady, uhnětla velikánskou kouli a vytvořila hada přes celou lavici. Očekávala jsem pochvalu, ale místo toho  jsem seděla po škole...

/úryvek z knihy/